Rusové mají na Olšanských hřbitovech bohatou tradici. Leží tu a mají památník carští důstojníci, kteří v Praze zemřeli r. 1813 po napoleonských bitvách u Drážďan a Kulmu. Je tu pravoslavný kostel Uspěnija Božijej Matěri (Nanebevzetí Matky Boží), který si tu postavili Rusové, kteří se usadili v Praze po r. 1917 (po té velké revoluci, která se nekonala v říjnu), je tu čestné pohřebiště českých legionářů působících mj. v Rusku a nakonec také pomalu mechem zarůstající čestné pohřebiště padlých sovětských vojáků, kteří padli v Praze v roce 1945 nebo tu později zemřeli na následky zranění.

Význam cizích slov si někdy člověk uvědomí na neobvyklých místech. Mě se to stalo právě u těch rudoarmějců.

Našel jsem tam jednoho generála (leží pod obrovskou hvězdou vysypanou čerstvou antukou), dva podplukovníky, po jednom majorovi, kapitánovi, poručíkovi (lejtnant) a podporučíkovi (mladšij lejtnant), jednoho inženýra-kapitána (inženěr-kapitan), tri nadporučíky (staršij lejtnant), z toho jednoho gardového (gvardij s. l.), jednoho svobodníka (efrejtor - že by frajtr?), půl hrstky seržantů, hrstku staršinů, jednoho partyzána a jednoho syna majora (jako Kapitanskaja dočka + 1). Všichni ostatní, a těch jsou tu stovky, mají přiznanou hodnost "radovoj", tj. "řadový, jeden z řady", česky voják bez hodnosti, vojín.

Když jsem tam odtud odcházel, měl jsem neodbytný pocit, že teď už přesně vím, co to ve stalinské ruštině znamená "radovoj". Dost možná nejen ve stalinské.